Historie

Bibliografické práce byly v Kabinetu pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd (od roku 1957 Ústavu dějin umění) byly zahájeny krátce po založení ústavu, tedy v roce 1954. Prvními periodiky, které externisti v pražských knihovnách excerpovali, byly časopisy Pokroková revue, Nové Čechy, Světozor a Zlatá Praha a noviny Prager Zeitung, Politik, Prager Presse a Národní listy a také nejstarší periodikum z excerpční základny retrospektivní bibliografie, noviny Prager Oberpostamtszeitung, které vycházely od roku 1781. Excerpovaly se především výtvarné kritiky a referáty k dějinám českého výtvarného umění 19. století.

Zvláštní pozornost byla věnována dílu malíře Mikoláše Alše (1852–1913), a to zejména nesčetným reprodukcím jeho kreseb, které byly roztroušeny v desítkách periodik, která do excerpční základny retrospektivní bibliografie nepatřila a byla tedy zpracovávána jen s ohledem na Alšovo kreslířské dílo (Naší mládeži, Humoristické listy, Obrázková revue, Švanda dudák, Šotek a mnohé další). Podobně bylo bibliograficky zpracováno dílo polského malíře Jana Matejky (1838–1893), který měl, stejně jako Aleš, svou vlastní excerpční základnu. V roce 1958 pracovalo pro bibliografii už sedm externistů a roční přírůstek bibliografických záznamů vzrostl na 35 000 lístků.

V roce 1960 se stal ředitelem ústavu Jaromír Neumann (1924–2001), který během následující dekády podporoval rozvoj retrospektivní bibliografie a vnesl do bibliografické práce ústavu nové podněty. Od roku 1962 byl z jeho iniciativy reorganizován systém bibliografické práce. Excerpční základna byla rozšířena o další časopisecké a novinové tituly a zároveň byla zavedena přesnější evidence excerpovaných periodik i zpracovaných lístků. Podle údajů na kartách, kam se zapisovaly podrobné údaje o počtu zpracovaných záznamů, o jejich revizi a zařazení do kartoték a také údaje o zpracovatelích lístků, se na vybudování bibliografických kartoték podílelo od padesátých do osmdesátých let minulého století více než šest desítek pracovníků, převážně externistů.

V šedesátých letech minulého století, které můžeme označit za zlatý věk budování lístkové bibliografie, se podle dochovaných smluv za zpracování nového bibliografického lístku platilo 0,72 Kčs, za revizi hotového lístku 0,45 Kčs. Externisté, kteří obcházeli pražské knihovny a psali záznamy rukou, odevzdávali lístky vedoucímu útvaru vědeckých informací. Excerpované lístky se pak předávaly „revizorům“, kteří kontrolovali správnost zápisu a opravovali případné chyby. Poté byly lístky rozepisovány rukou či na psacím stroji, aby byly pořízeny všechny potřebné odkazy. Revize lístků byla nutná, protože většina externistů nebyla k bibliografické práci vybavena ani znalostmi z oboru dějin umění, ani zkušeností z bibliografické práce, často ani neuměli psát na psacím stroji. Revidované lístky byly opatřovány razítkem s šifrou revizora.

Ke konci roku 1967 obsahovaly bibliografické kartotéky asi 250 000 rukopisných a strojopisných lístků, které byly zařazeny do autorské kartotéky, kartotéky výtvarných umělců, kartotéky lokalit a do systematického katalogu. Záznamy článků, které byly podepsány nerozluštěnou šifrou, se zakládaly do kartotéky šifer. Samostatně byla uložena personální bibliografie zaměstnanců ústavu, do níž záznamy dodávali sami pracovníci. Články byly excerpovány velmi podrobně: odkazovala se jména nebo lokality, které byly v textu třeba jenom zmíněny. Součástí kartotéky výtvarných umělců, která je nejrozsáhlejší bibliografickou kartotékou ústavu, byly rovněž záznamy reprodukcí uměleckých děl. Excerpce základních časopisů byla uzavřena v roce 1969 s počtem 465 000 zařazených bibliografických lístků.

S nuceným odchodem Jaromíra Neumanna v roce 1970 skončil rozvoj retrospektivní bibliografie. Práce externistů byla s příchodem nového ředitele Sávy Šabouka (1933–1993) zrušena a excerpce některých periodik, zejména novin, tak nebyla nikdy dokončena. V sedmdesátých letech byla bibliografie zpracovávána výhradně interními pracovníky. Excerpční základna zahrnovala v té době čtyři desítky českých časopisů, z nichž bylo každoročně zpracováno asi 600 článků na 2 700 základních a odkazových lístcích. Od počátku osmdesátých let se excerpční základna postupně zužovala na 15 a poté 10 nejdůležitějších periodik, za rok 1985 byly excerpovány už jen tři tituly, a to Estetika, Umění a Památky a příroda. Za rok 1986 byl excerpován jen časopis Umění. Na počátku devadesátých bylo místo bibliografa zrušeno. Lístkové kartotéky zůstaly součástí knihovny ústavu a byly nadále k dispozici pracovníkům ústavu a dalším zájemcům. Byly uzavřeny v počtu 500 000 lístků pořízených z úplné či částečné excerpce téměř dvou stovek novin a časopisů.

Excerpční základna

Velmi důkladně byly zpracovány klíčové časopisy oboru, například Památky archeologické, Method, Volné směry, Štencovo Umění a Umění, které od roku 1953 vydávalo Nakladatelství ČSAV v redakci Kabinetu, později Ústavu pro dějiny umění, dále Dílo, Hollar, Veraikon, Tvar, Styl, Zprávy památkové péče, Umění a řemesla, Výtvarná práce, Výtvarné umění, Estetika, ale také Světozor, Zlatá Praha, Rozpravy Aventina, Tribuna, Kultura, Kulturní tvorba a Literární noviny. Některé časopisy však nebyly do excerpce vůbec zařazeny, například Moderní revue. Z rakouských časopisů, které obsahovaly četná bohemika, byly podrobně excerpovány Mitteilungen der k. k. Central-Commission zur Erforschung und Erhaltung der Baudenkmale, Jahrbuch der k. k. Zentral-Kommission für Erforschung und Erhaltung der kunst- und historischen Denkmale a Kunstgeschichtliches Jahrbuch der. k. k. Zentral-Kommission für Erforschung und Erhaltung der kunst- und historischen Denkmale, Jahrbuch der kunsthistorischen Sammlungen in Wien a samozřejmě také Wiener Jahrbuch für Kunstgeschichte, který založil historik umění Max Dvořák (1874–1921).

Některé tituly byly zahrnuty do excerpce až v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale většinou zůstalo u zpracování jednoho či několika málo ročníků (Filosofický časopis, Historica Carpatica, Mediaevalia Bohemica, Sborník historický, Sborník Národního muzea). Deníky, jejichž excerpce je neodmyslitelným základem každé solidní bibliografické retrospektivy, byly zpracovány jen částečně, neboť se počítalo s tím, že práce budou pokračovat i v dalších dekádách: zatímco Prager Presse a Národní osvobození jsou bibliograficky pokryty téměř v úplnosti, na Lidové noviny a Rudé právo už nezbylo dost času, takže jsou zpracovány jen částečně. Na další předválečné i poválečné noviny České slovo, Svobodné slovo, Lidová demokracie a další už vůbec nedošlo. (Kartotéka excerpovaných periodik je k dispozici v bibliografickém pracovišti ÚDU.) Retrospektivní uměleckohistorická bibliografie v Ústavu dějin umění Akademie věd tak zůstala torzem velkorysého projektu šedesátých let.

Struktura a redakce kartoték

Kartotéka autorů měla původně dvě abecedy, kartotéka umělců dokonce čtyři abecedy, kartotéka lokalit dvě abecedy a navíc obsáhlou kartotéku pragensií. Systematická kartotéka byla vystavěna podle složitého systému, do něhož proniknou jen ti, kteří s touto kartotékou pracují. Jen kartotéka šifer byla řazena do jedné, byť značně živelné abecedy.

Před digitalizací bylo nutné kartotéky zredigovat. Kromě běžných oprav chybného řazení bylo potřeba spojit dvě abecedy v autorské kartotéce, kde byli autoři rozděleni podle toho, zda jsou „naši“, tedy Češi a Slováci, nebo „cizí“, do jedné abecedy.

Časově náročnější byla práce se čtyřmi abecedami obsáhlé kartotéky umělců, kde byli zvlášť řazeni Češi (a Slováci), zvlášť cizinci, a v obou skupinách zvlášť záznamy článků a zvlášť záznamy reprodukcí uměleckých děl. Pokud tedy badatel hledal pražského výtvarníka z přelomu osmnáctého a devatenáctého století, musel projít vždy všechny čtyři abecedy, protože hranice mezi „českostí“ a „cizostí“, jak ji definovali bibliografové v padesátých a šedesátých letech minulého století, byla velmi vágní. V řazení proto docházelo k častým chybám, kdy jeden a týž umělec byl zařazen jak do „našich“, tak do „cizích“.

Záznamy o reprodukcích výtvarných děl, které byly otištěny v odborných i společenských časopisech devatenáctého a dvacátého století, jsou u jednotlivých umělců řazeny za záznamy článků. Jde často o reprodukce dávno zapomenutých autorů, jejichž obrazy jsou ztraceny či zničeny a reprodukce jsou jediným vodítkem k jejich poznání.

Hojně se využívá kartotéka lokalit a zejména obsáhlá kartotéka pragensií, kde jsou záznamy k jednotlivým objektům řazeny podle městských částí, uvnitř pak tematicky (paláce, kostely, kašny) a podle popisných čísel. Cenným doplňkem kartotéky pragensií je soubor výstavních síní, pod jejichž názvy jsou řazeny záznamy výstav a referátů o jednotlivých výstavách.

Nejodvážnější badatelé si troufají i na věcnou kartotéku, která je uspořádána podle tří vzájemně se prolínajících a doplňujících principů: prvním třídícím principem je už známé dělení záznamů na „české“ a „cizí“, dalším kritériem je výtvarný sloh, tedy například předrománské, románské, gotické, renesanční a barokní umění, posledním je třídění podle oboru, tedy architektura, sochařství, malířství, kresba, grafika, iluminace, mozaika a sklomalba, užité umění. Uvnitř jednotlivých oborů, z nichž nejrozsáhlejší je umění 19. století a umění 20. století, jsou bibliografické lístky dále děleny do oddílů dokumentace, teorie, dějiny, topografie, ikonografie, ikonologie a typologie, péče a správa. Ačkoli schéma věcného třídění pamatuje i na prehistorické umění a umění starověku a Byzance, je objem lístků z těchto epoch – v souladu se zaměřením ústavu – téměř zanedbatelný. Schéma třídění je velmi strohé – je to strojopis na jedné straně formátu A4. A protože podrobnější třídění (heslář) této kartotéky chybí a je suplováno rozřaďovači v jednotlivých šuplících, musejí se badatelé obrnit trpělivostí a prohledávat celá období v naději, že toto hledání přinese – a skutečně přináší – nečekané výsledky.

Bibliografické lístky

Bibliografické lístky jsou psány velmi často rukou, text je často napsán po obou stranách. Některé lístky psané na stroji jsou opravovány a doplňovány rukou, protože při přepisování špatně čitelných rukopisných lístků docházelo k chybám, tím spíš, že opisovač často netušil, jaká jména umělců či lokalit opisuje. To leckdy nevěděli ani ti, kteří časopisy excerpovali – jméno umělců bývá v záhlaví lístků uváděno ve druhém pádě, tedy tak, jak excerptor jméno v názvu článku přečetl. U titulů s velkým množstvím záznamů (Výtvarná práce, Volné směry, Umění) se používaly „předtištěné“ lístky, kde byl název časopisu, ročník a rok „vytištěn“ písmeny z dětské tiskárničky. O jednotné typografické kázni, která je typická pro bibliografické záznamy v retrospektivní bibliografii Ústavu pro českou literaturu Akademie věd, se v našem případě vůbec nedá mluvit. Lístky jsou psány na nejrůznější druhy papíru, od solidních karet přes tenoučké průklepové papíry či linkované listy ze starých sešitů až po hnědé, ručně stříhané obdélníky z balicího papíru. Proto je pro nás využití přepisu v OCR méně využitelné než v ÚČL.

Vyhledávání

Jak najdu lístky s články a reprodukcemi děl Maxe Švabinského?

• otevřete odkaz: http://udubib.ucl.cas.cz/

• klikněte na tlačítko Katalog

• ve skupině Umělci (odkazová) klikněte na písmeno Š

• jak vidíte v seznamu jmen, Švabinský má tolik bibliografických lístků, že má tři samostatné skupiny záznamů reprodukcí a tři samostatné skupiny záznamů článků

• než otevřete jakoukoli skupinu záznamů, doporučujeme nahoře v tlačítku Grafické nastavení si nastavit nikoli Náhledy lístků, ale Celé lístky – na našich bibliografických lístcích jsou totiž často údaje v jejich dolní části, takže je lepší prohlížet celé lístky

• nastavte si také počet lístků, které chcete na stránce mít a klikněte na OK

• pak klikněte na první lístek prvního Pořadí a otevře se vám první stránka, na které už hledáte tak, jako byste listovali kartotékou

• když lístky prohlédnete, klikněte na dolní liště na další várku lístků – zelená šipka směřuje doprava

• pokud byste měli s vyhledáváním potíže, tak mi prosím napište, co se vám nedaří otevřít či vyhledat (bregantova@udu.cas.cz)

Současnost a budoucnost retrospektivní bibliografie

Přes uvedené výhrady jsou bibliografické kartotéky rodinným stříbrem Ústavu dějin umění i oboru a zaslouží si maximální péči. Využívají je stále pracovníci ústavu i další badatelé, mezi něž patří zejména studenti dějin umění, ale i příbuzných oborů.

V roce 2015 byla zahájena digitalizace retrospektivní lístkové bibliografie v systému RETROBI. Digitalizace byla financována v rámci Strategie AV21, výzkumný program Paměť v digitálním věku.

Retrospektivní bibliografie byla jedním ze zdrojů bibliografických údajů pro dva nedávné projekty Ústavu dějin umění, a to pro biograficko-bibliografický Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008) (Praha 2016) a pro Dějiny umění v českých zemích 800–2000 / Art in the Czech Lands 800–2000 (Praha/Prague 2018).

Předpokládáme, že i v budoucnu – ve velké konkurenci databází a dalších informačních zdrojů – si retrospektivní bibliografické kartotéky v elektronické podobě podrží svůj význam a budou i nadále zdrojem bibliografické podpory velkých uměleckohistorických projektů.